K postavení insolvenčního správce při zadávání znaleckého posudku
Insolvenční odbor Ministerstva spravedlnosti poskytl odboru soudních znalců a tlumočníků své stanovisko k postavení insolvenčního správce při zadávání znaleckých posudků, které odbor soudních znalců a tlumočníků dává prostřednictvím této aktuality znalcům na vědomí. Zároveň připomíná, že Ministerstvu spravedlnosti nepřísluší závazným způsobem vykládat právní předpisy. Právní názor uvedený níže (zastávaný odborem insolvenčním, coby útvarem funkčně příslušným k výkonu dohledové působnosti ministerstva nad insolvenčními správci) je proto třeba považovat pouze za nezávazný.
Obecně přijímaným závěrem je, že insolvenční správce má v rámci insolvenčního řízení hybridní postavení, kdy v určitých jeho momentech vystupuje jako orgán veřejné moci (nikoliv však jako správní orgán – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 1 As 4/2010-115), v jiných nikoliv (zevrubná analýza problematiky pojmového ukotvení funkce insolvenčního správce je uvedena v článku: Zezulka, O., O postavení insolvenčního správce. Právní rozhledy 21/2019, s. 748; za povšimnutí stojí rovněž článek WEIGL, V., Postavení insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Obchodněprávní revue 2/2023, s. 93.)
Ústavní soud shledal postavení insolvenčního správce jako orgánu veřejné moci v případě přezkumu pohledávek přihlášených věřitelů (nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010), navazujíc na jím dříve vyslovený závěr k funkci správce konkurzní podstaty, jehož (toho času) označil za veřejnoprávní orgán na základě splnění definičních znaků: veřejný účel, způsob ustanovení a pravomoc [nález ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (80/2002 USn.)]; následně ale odmítl, že by se toto postavení insolvenčního správce a priori uplatnilo i v případech (všech) jiných jeho úkonů v řízení, když uvedl: „aby bylo možno konstatovat, že insolvenční správce jedná v postavení orgánu veřejné moci, je nutno se zabývat též činností, resp. pravomocí, kterou vykonává“ (viz usnesení ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3089/11).
Je tedy nutno dospět k závěru, že ačkoliv insolvenční správci aktuálně disponují datovými schránkami orgánů veřejné moci, reálně (podle rozhodovací praxe soudů) mají postavení „orgánu veřejné moci“ pouze v určité výseči výkonu jejich funkce; toto je pak nutno posuzovat individuálně ve vztahu ke konkrétnímu úkonu podle materiálního hlediska, tj. podle jeho skutečné povahy a účinků (blíže viz shora uvedený nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010).
Jde-li o postavení insolvenčního správce při zadávání znaleckého posudku znalci, pak podle názoru insolvenčního odboru při tomto úkonu (s ohledem na materiální hledisko jeho povahy, tedy na jeho skutečnou povahu a účinky) jako orgán veřejné moci nevystupuje. Jedná se totiž o úkon administrativní povahy (činěný za účelem získání odpovědí na odborné otázky, jimiž se má znalec v rámci svého znaleckého posouzení zabývat), při němž insolvenční správce (jako zadavatel) autoritativně nerozhoduje, resp. nemůže rozhodovat o právech a povinnostech procesních subjektů.
Lze tedy uzavřít, že insolvenční správce je při zadávání znaleckého posudku ve vztahu ke znalci v postavení soukromoprávního subjektu.Tuto skutečnost je pak, mimo jiné, nutno zohlednit při označení zadavatele znaleckého posudku v evidenci posudků (zadavatelem je vždy podnikající fyzická osoba, popř. právnická osoba, je-li insolvenční správce veřejnou obchodní společností, nikoliv orgán veřejné moci), jakož i při stanovení odměny znalce (odměna za výkon znalecké činnosti se v případě soukromých zadavatelů zásadně řídí smlouvou s tímto zadavatelem, přičemž není-li odměna sjednána smluvně, určí se podle příslušných ustanovení zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech a vyhlášky o znalečném).